OĎOBANÉ CUKROVÍ

____________________________
OĎOBANÉ CUKROVÍ

V posteli pluji,
duchna je mi mořem.
Čas jen tak odhaduji
a spánek je bludný kořen.

Horizonty hledám v dáli.
Tam jsou dveře, klika,
tu zas noc mi okno halí.
Židle, kresby, klíč co cinká.
 
Číslo jedna v erbu nosím.
Zrcadlo mi lže a krade.
Mouchy žebraj, nožky prosí…
v mé maso klást by chtěly mladé.
 
Čelo, pelest, čtyři nohy,
polštář kajutou.
Pro létání všechny vlohy.
loď na nebi s plachtou nadutou.
 
Výlevkou i zdířkou, oknem,
vylétám, Já, noční roj.
Pod kohoutkem snadno zmoknem.
Ty, vodo, muší rány zhoj…
 
Jsem já zemí kyprou,
budu i dobrým hnojem.
Třetím vlasem i tou chytrou,
prostě doslova pojem.
 
Prstí Nilskou v odlivu,
úrodným kompostem.
Jezte, hrejte si… jsem
shovívavý k muším radostem.
 
Psát se o mě, mluvit bude:
„Život dal životu!“
Fotit budou
co ze mne zbude…
 
Ooó, co hostil krásných much,
všechny v tmavém obleku vkus.
Jeho přítel – věrný Puch.
Jen si to někdo zkus…!
 
Číslo jedna v erbu nosím,
už se o mě nemluví.
Mouchy stále žebraj, prosím…
už jen samé pomluvy.
 
„V posteli si pluje,
sedá na pelest.
On žádné nohy
a mouchy šest!“
 
Jářku, to jsou lži.
Koukám do zrcadla,
které mi zas mlží.
Střepy, podoba vypadla.
 
Zbyly jen kosti,
vržou jak dveře skříně,
hotel bez hostí.
Ty mouchy jsou ale svině!
 
Tak s nevděkem,
ztvrdlou ponožkou obracím směr.
Duchnou pluji až lítá peří
a tu slovo na závěr…
 
povolte opasky, ať voda se čeří!
14.05.2018 12:45:03
thomaso.didymos
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one