Cesta k moderním mesiánským hnutím

V 19. stol. se v protestantském prostředí euro-amerického prostoru vzedmul zájem o misii mezi Židy, která byla založená na protestantské biblistice, hebraistice, studiu judaismu a milenialistických vizích příchodu konce času. [1]  Pochopením základních rámců židovského světa se měla posilovat možnost úspěchu, lepší schopnost zapojit motivy Ježíšova mesiášství a spásy do konceptů, které judaismus během své historie vytvořil, např. v Talmudu.

Tento misijní zápal se rozvinul na americké půdě ve vlnách dispenzacionalismu, premilenialismu a tzv. Druhého velkého (náboženského) probuzení. Nový teologický rámec Židům určil funkci jakéhosi ukazatele konce času, stali se součástí eschatologie – času, kdy i Židé přijmou Ježíše jako Mesiáše, který se ujme vlády nad světem a začne éra tisíciletého království a spása jeho věrných (zatracení nevěrných).

Nově promýšlený vztah k Židům tak přivedl rozličné náboženské proudy znovu k otázkám, které jsou staré jako samo křesťanství – kdo je Boží lid, kdo je Izrael, potažmo Židé, komu byla dána Tóra (Zákony) apod.? Jsou to otázky po skupinové identitě. Křesťanství na tuto otázku odpovědělo obecně tím, že pravým Božím lidem jsou všichni Ježíšovi následovníci a Boží zákony (Tóru), tak jak je chápal judaismus, odmítlo. Židé se stali jakousi ukázkou lidu, který selhal ve svém poslání. Mesiánské proudy 20. století na tyto otázky přinesly nové odpovědi. Jsou to odpovědi různorodé a nejednotné. Jedno však mají společné: odmítavý postoj k tradiční křesťanské věrouce (například k římsko-katolické církvi a jejím tradicím) a premilenialistické vize konce světa. Ač se tato hnutí staví obezřetně či rovnou odmítavě ke křesťanství, jejich teologické zázemí je budované nejen na výše zmíněné protestantské teologii – dispenzacionalistickém premilenialismu, ale i na klasické protestantské identitě založené na vymezení se vůči římsko-katolické církvi. Budují však vlastní identitu a vznášejí nárok na vlastní návaznost na ranou církev.

[1] Viz např. Hermann V. Hilprecht a Franz Delitzsch, "Franz Delitzsch: Autobiography; With Introduction and Notes", in: The Old Testament Student 7/6, 1887, 213.

JUDAISTIKA
A EVROPSKÉ PROTESTANTSKÉ MISIE MEZI ŽIDY

Od 18. století se v německém prostření formuje snaha o akademické bádání v oblasti judaismu, tzv. Wissenschaft des Judentums a s ní i spojený zájem o misii mezi Židy. S úsilím přinést Židům evangelium přišel již Martin Luther a jeho současníci. [2]  Průkopníky v evangelizaci Židů se stali němečtí pietisté – v roce 1728 založil Johann H. Callenberg na Univerzitě Martina Luthera v Halle-Wittenbergu Institutum Judaicum, který se věnoval šíření křesťanské literatury v jidiš a hebrejštině. Roku 1883 založil Hermann L. Strack v Berlíně institut zaměřený na misii, studium a práci se židovskými zdroji a boj proti antisemitismu. V roce 1886 založil Franz Delitzsch [3]  Institutum Judaicum při lipské evangelické teologické fakultě jako výcvikové středisko luteránských misionářů, kteří měli působit mezi Židy. Výcvikové kurzy se věnovaly novozákonní teologii s ohledem na mesiášské pasáže Starého zákona a odkazy na rabínskou literaturu. Vznikaly zde také publikace seznamující s příběhy Židů, kteří vyznávali Ježíše jako Mesiáše. V lipském institutu působili osobnosti jako Gustaf Dalman, [4] nebo Židé jako Yechiel Tzvi [5] a Paul Levertoff, [6] kteří se pohybovali na hranici mezi judaismem a křesťanstvím. Po Delitzschově smrti byl institut přejmenován na Institutum Judaicum Delitzschianum.

Pietisté a luteráni nebyli jediní. Podobnou snahou se vyznačovali i angličtí puritáni. Ti však, jak píše Ariel, své úsilí nikdy "neinstitucionalizovali a nestudovali kulturu Židů. Pietisté byli první, kdo evangelizaci mezi Židy systematizovali a jejich literatura a postoje ovlivnily vývoj evangelizace Židů po další generace".

[2] Lutherovy snahy o obrácení Židů. V českém prostředí spolupráce protestantů a Židů na překladu Bible z hebrejštiny do češtiny (staročeštiny), což je obrat od latinského světa k "originálu" apod.

[3] Franz Delitzsch (1813–1890): Německý luteránský teolog a hebraista, znalec rabínského učení. Přeložil Nový zákon do hebrejštiny. Byl zakladatelem Centrálního evangelického luteránského sdružení pro misii v Izraeli v roce 1871.

[4] Gustaf Hermann Dalman (1855–1941): Německý luteránský teolog, orientalista a propagátor studia biblické a pobiblické aramejštiny. Revidoval Delitzschův překlad Nového zákona. V letech 1902–1917 byl prvním ředitelem Německého protestantského institutu pro archeologii Svaté země v Jeruzalémě.

[5] Yechiel Tzvi Lichtenstein (1831–1912) Rumunský Žid z chasidského prostředí, který věřil v Ježíše jako Mesiáše. Od 80. let 19. stol. vyučoval v Institutum Judaicum Delitzschianum (dále jen IJD) Nový zákon, Talmud, Rašiho a proroky. V komentáři ke knihám proroků spojil mystické pojmy chasidského judaismu s učením Nového zákona. Napsal odpověď na knihu karaima Izáka Trokiho Chizuk Emuna (Posílení víry), nazvanou Chizuk Emuna Emet (Posílení pravé víry); ta se však nedochovala. Pracoval také na revizích hebrejských evangelií F. Delitzsche, ke kterým napsal komentář – Limudej ha-Neviim (Učení proroků).

[6] Paul Philip Levertoff (1878 – 1954): Ortodoxní Žid, který roku 1895 konvertoval ke křesťanství. Absolvoval Voložinskou ješivu v Litvě. Po své konverzi k protestantskému vyznání v roce 1895 se věnoval teologii, a stal se jedním ze zakladatelů hnutí mesiánského judaismu. Působil jako profesor v IJD.

[7] Yaakov Ariel, An Unusual Relationship: Evangelical Christians and Jews, New York: New York University Press 2013, 25.

MILENIALISMUS
A AMERICKÉ PROTESTANTSKÉ MISIE MEZI ŽIDY

Masovou migrací křesťanů do Ameriky, která provázela 19. století, se výše nastíněné téma přesunulo do nového prostředí a na rozdíl od evropského sektoru zdomácnělo.

Počátky amerických hnutí jako hebrejské kořeny (Natsarim) nebo mesiánský judaismus (FFOZ) můžeme najít v hnutí hebrejských křesťanů, které vznikalo v prostředí baptistických a metodistických sborů 20. století, ve kterých dispenzacionalistický premilenialismus zakotvil.

S myšlenkou konceptu dispenzací vystoupil původně anglikánský duchovní John Nelson Darby (1800–1882). Tento filosemitský výklad, který byl v 19. stol. rozšířen v Anglii a Irsku přinesl na základě biblických proroctví a interpretace sionismu naději brzké spásy. Židé v této koncepci již neměli pozici zatracenců, ale nadějnou roli lakmusového papírku přicházející spásy. Židům byla přiznána tzv. pozemská zaslíbení a jejich naplnění má předcházet druhému příchodu Krista a (tisíciletého) Království božího. Zásadním zaslíbením je shromáždění Židů v Izraeli.

Tento věroučný koncept se rozšířil v 2. polovině 19. století mezi americkými konzervativními protestanty a je typický svým důrazem na doslovný výklad Bible, bez kterého není možné premilenialistické vize udržet, a apokalyptické vnímání konce světa. Pro dispenzacionalisty Bible zjevuje Boží plány pro lidstvo. Dispenzacionalismus spojený s premilenialismem tak činí živou představu – víru v bezprostřední návrat Ježíše, který ustanoví Království boží na zemi [8] a nový postoj k Židům. Neboť premilenialismus jako takový v závěru času vidí pouze jeden proud – církev. Darbyho dispenzace (časové úseky vývoje) přinesla proudy dva – Izrael a církev. Lukeš dobře shrnuje onen posun:

Na tento rozdíl je položen důraz, což se projevuje zejména ve způsobu chápání proroctví a eschatologických pasáží. Boží smlouva s Izraelem je nepodmíněná a stále platí, církev je zcela jiná entita a proroctví vztahující se na Izrael budou také naplněna ve vztahu k Izraeli. Království nebeské je židovské, davidovské i mesiánské a očekávané milénium bude mít "židovský charakter". [9]

Na rozdíl od tradičních křesťanských pojetí dispenzacionalističtí premilenialisté opustili teologii náhrady a uznali Židy jakožto historický Izrael, který je pravým příjemcem božích zaslíbení a má ústřední roli v biblických proroctvích o obnovení davidovského království v Izraeli. Až se židovská diaspora vrátí zpět do země Izrael, dojde k návratu Ježíše na zemi (druhý příchod) a všichni Židé jej pak přijmou jako Mesiáše (Spasitele).

Z těchto konceptů pak vychází křesťanská podpora sionismu (tzv. křesťanský sionismus), která má za cíl podpořit návrat Židů na Sijón – do Izraele. Je to také jeden z historických motivů americké podpory státu Izrael. V roce 1916 vyzvalo Valné shromáždění presbyteriánské církve americkou vládu, aby využila své moci na mezinárodní scéně k podpoře založení židovského státu v Palestině. O čtyři roky později zahájilo svou činnost presbyteriánské oddělení židovské evangelizace. První zmínky o misii mezi Židy bychom nalezli v usneseních Valného shromáždění již v roce 1820, výraznější úspěchy však přišly až se založením zvláštního oddělení pro evangelizaci Židů v roce 1920. Vznik tohoto oddělení iniciovali právě dispenzacionalističtí premilenialisté, kteří v obrácení Židů viděli znamení konce současné dispenzace (věku).

Židovští imigranti z Evropy vytvořili po příchodu do Ameriky nové proudy judaismu, který navazoval na haskalu (židovské osvícenství) a asimilační proces v nové zemi, který jim často znemožňoval tradiční halachický způsob života. Vznikl tak konzervativní a reformovaný judaismus. Jiní se asimilovali nebo přijali kladně ony výzvy protestantských misií. Židé usilující o amerikanizaci často opouštěli svůj starý způsob života a otočili se zády k zásadám židovského náboženství, avšak nepřijali křesťanství. Tato situace pak byla skvělou možností pro misijní práci. Evangelizace Židů předznamenala formát, kterým se budoucí tzv. hebrejští křesťané vyznačovali. Příkladem může být presbyteriánský misijní časopis Naši židovští sousedé (Our Jewish Neighbors), který měl zjevný premilenialistický podtext – byl ilustrován židovskými symboly a obrázky ze Svaté země, přinášel zprávy ze židovského světa (např. osídlování Palestiny) a publikoval články odrážející evangelizační snahy, totiž mesiášskou naději a důležitou roli Židů v historii.

V kontextu takových snah pak od 30. a 40. let vznikaly v rámci presbyteriánské církve první židovské křesťanské církve (sbory). Mnozí křesťané i Židé však vnímali tyto sbory jako zvláštní a hybridní společenství. Jistě ne všichni židovští konvertité řešili utváření své identity tímto způsobem. Někteří se cítili v běžných sborech dobře, jiní osamoceně, neboť pro ně byly mravy a způsoby cizí. Uvítali tak příležitost založit si vlastní sbory a vytvořit svou atmosféru.

Tyto rané židovské sbory byly samozřejmě závislé na svém vedení, a to nejen administrativně a finančně, ale i teologicky a liturgicky. Nešlo o hájení synagogy uprostřed křesťanství. Ariel píše, že "teologicky byli židovští konvertité v těchto sborech konzervativními protestanty se silným premilenialistickým výhledem, který kladl zvláštní důraz (stejně jako u mnoha nežidovských premilenialistů) na jedinečné poslání židovského národa". [10] Zmiňuje, že často docházelo k nahrazování křesťanských symbolů (např. kříže) židovskými (Davidovou hvězdou), zachovávala se (alespoň částečně) tradice židovských svátků, jako je Chanuka nebo Pesach, avšak v křesťanském pojetí. Přesto mělo mnoho obrácených Židů pocit, že takto oddělené sbory nemají své místo v církvi a vzbuzují podezření.

Důležitým prvkem proměn mesiánských hnutí je tak postupné utváření a vyhraňování identity jejich židovských členů. Powerová píše, že "značný počet Židů v rámci amerického protestantského křesťanství se dramaticky přesunul z pozice úplné akulturace a asimilace do postavení mimo přímou kontrolu svých protestantských mentorů. Vytvářejí vlastní literaturu, teologii, společenství a vzdělávací instituce". [11] S tím souvisí i otázka etnicity ve smíšených mesiánských společenstvích.

[8] "Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem" (1 Te 4:16–17).

[9] Blíže viz Jiří Lukeš, "Milenialismus a jeho typy: Milénium a možné způsoby jeho interpretace", in: David Biernot – Jiří Lukeš – Bronislav Ostřanský – Zdeněk Vojtíšek, Konec tohoto světa: Milenialismus a jeho místo v judaismu, křesťanství a islámu, Praha: Dingir 2012, 83-113: 86.

[10] Ariel, Yaakov, "Eschatology, Evangelism, and Dialogue: The Presbyterian Mission to the Jews, 1920—1960", in: The Journal of Presbyterian History 75/1, 1997, 36.

[11] Power, Patricia A. "Blurring the Boundaries: American Messianic Jews and Gentiles", Nova Religio: The Journal of Alternative and Emergent Religions 15/1, 2011, 69–91: 70.

KULTURNÍ REVOLUCE 60. LET A SOUČASNOST

Projekt presbyteriánské misie mezi Židy, která měla dalekosáhlý vliv, však postupně skomíral. Zásadním obratem pak byla kulturní revoluce 60. let, se kterou přišly snahy o mezináboženské dialogy a vytváření ekumenické atmosféry, která připravila půdu pro nadcházející emancipační proces. V 70. a 80. letech patřila presbyteriánská církev mezi progresivní proudy v živé debatě o uznání judaismu jakožto platného náboženství, které má být respektováno. Tento obrat výrazně přispěl k opuštění onoho impozantního evangelizačního projektu a umožnil vznik samostatných židovských sborů (církví). Ariel píše, že "evangelikálně-židovské hnutí bylo avantgardní formou postmoderních projevů, ve kterých jednotlivci a komunity uplatňují svou svobodu nést řadu identit a razit si cestu balancováním mezi nimi. Tyto hybridní formy postupně převládají i v současných křesťanských a židovských komunitách, které od šedesátých let často směřovaly k inovacím a propojování různých tradic a směrů". [12] V polovině 90. let z presbyteriánské misie zbyly jen tři sbory židovských křesťanů v Chicagu, Filadelfii a Los Angeles, které stále sloužily jako misijní centra a byly už jen jakýmsi pomníkem své slavné minulosti.

V rámci mesiánského judaismu například současná situace nově aktualizuje problém etnicity a jistou segregaci Nežidů, resp. závislost na Židech jako dědicích zaslíbení. Dochází tak k jistému přepólování tradiční křesťanské substituční teologie, což podle Powerové dobře ilustrují slova Davida Sterna, který těžiště Nového zákona vidí jako "židovské, týkající se většinou Židů, ale také Nežidů" [13] – evangelium tak chápe primárně jako židovské dědictví, stejně jako Tóru a Talmud.

[12] Yaakov Ariel, "A Different Kind of Dialogue? Messianic Judaism and Jewish-Christian Relations", Cross Currents 62/3, 2012, 318–327.

[13] Power, Patricia A. "Blurring the Boundaries: American Messianic Jews and Gentiles", Nova Religio: The Journal of Alternative and Emergent Religions 15/1, 2011, 69–91, 80.

LITERATURA

David H. Stern, Messianic Judaism: A Modern Movement with an Ancient Past:A Revision of Messianic Jewish Manifesto, Jerusalem: Jewish New Testament Publications 2007.

David Václavík, Proměny americké religiozity, Brno: Masarykova univerzita 2013.

Jiří Lukeš, "Milenialismus a jeho typy: Milénium a možné způsoby jeho interpretace", in: Biernot, David – Jiří Lukeš – Bronislav Ostřanský – Zdeněk Vojtíšek, Konec tohoto světa: Milenialismus a jeho místo v judaismu, křesťanství a islámu, Praha: Dingir 2012, 83.

Patricia A. Power, "Blurring the Boundaries: American Messianic Jews and Gentiles", Nova Religio: The Journal of Alternative and Emergent Religions 15/1, 2011, 69–91.

Yaakov Ariel, An Unusual Relationship: Evangelical Christians and Jews, New York: New York University Press 2013.

Yaakov Ariel, "Eschatology, Evangelism, and Dialogue: The Presbyterian Mission to the Jews, 1920—1960", in: The Journal of Presbyterian History 75/1, 1997, 29–41.

Článek je redigovanou částí bakalářské práce Diskuse o zachovávání Šabatu v současných mesiánských hnutích: Srovnání argumentace mesiánského judaismu na příkladu First Fruits of Zion a hnutí hebrejských kořenů na příkladu Natsarim z roku 2021.

vytvořeno 8. 7. 2021, aktualizováno 11. 7. 2024