Ješua a Sukot
Zvu vás na procházku možnými významy svátku Sukot v kontextu tzv. novozákonních spisů, díla učedníků Ješuy HaMašiach, kterého jistě znáte pod řeckou podobou jeho jména Iesus Christos – Ježíš Kristus. Pojďme si rozšířit kontext těchto spisů z období kolem prvního století našeho letopočtu, vydejme se za možnou symbolikou a mystikou výroků rabína Ježíše z Nazareta.
Šaliach Jochanan, apoštol Jan říká, že "Slovo (Boží) se stalo tělem a bydlilo v suce mezi námi" (J 1:14) – ve stánku přebývalo, v tělesné schránce, lidském těle.
SUKOT A ŠMINI ACERET
Svátek Sukot se slaví sedm dní. Biblická zpráva o stvoření pracuje s číslem sedm, symbolem plnosti, dokonalosti. Tento svět byl stvořen v šesti dnech. Sedmý den, závěrečný odpočinek, hebrejsky Šabat, uzavírá časový rámec stvoření a nabízí odpočinutí od aktivity, šesti dní práce, činění se.
Budeme postupovat v pojmech, které tento svátek obsahuje, či skrývá. Zůstaneme v symbolice – představím vám osm bodů. Proč osm? Sedm dní je svátku a osmý je den navrch. V symbolice čísel je osmý den Dnem očekávaným, prvním dnem nového cyklu. Osmým dnem je svátek Šmini aceret, neboť v Tóře se praví: "Po sedm dní budete přinášet Hospodinu ohnivé oběti. Osmého dne budete mít svaté shromáždění (Šmini aceret – v doslovném překladu shromáždění osmého [dne]) a přinesete Hospodinu ohnivé oběti. Bude shromáždění, nebudete dělat žádnou všední práci".
Staří moudří si pokyn Osmého dne vykládali jako touhu posečkat po oslavě. Bůh jakoby žádal ty, co vykonali pouť na Sukot, aby s ním posečkali ještě jeden den navíc. Slovo aceret vychází z hebrejského kořene znamenajícího mimo jiné "zdržeti se".
Výše řečené nám dobře osvětlí midraš (výklad), který se ke Šmini aceret váže a který vystihuje povahu tohoto svátku: Po sedmi dnech všeobecného veselí v královském paláci, když se již loučí a odcházejí všichni pozvaní velmožové a vyslanci králů, loučí se se svým královským otcem i mladý princ. Otec se na svého prvorozeného syna dívá a s těžko skrývaným dojetím ho prosí: "Zůstaň se mnou ještě jeden den, synu, máme si toho ještě tolik co říci". [1]
Po sedmi dnech svátku Sukot, během nichž Izrael v chrámu obětoval (symbolických) sedmdesát býků za (symbolických) sedmdesát národů světa, [2] je ustanoven ještě jeden den, který je věnován pouze jeho výjimečnému vztahu s Bohem. Proto se na Šmini aceret přinášel v chrámu pouze jediný býk, který představoval izraelský národ. [3]
Šmini aceret se nám ukazuje jako velmi osobní záležitost, sjednocení a přátelství s Bohem, které následuje po šířeji rozpoloženém svátku Sukot. Je to čas sjednocování, řekněme – rodinné jednoty. Můžeme tuto situaci vyložit i podobenstvím, které rabín Ješua často používal, téma ženicha a nevěsty. Rabín Noach z Lechowitz učil: "Smysl Šmini aceret můžeme lépe pochopit, když si jej přirovnáme k situaci nevěsty a ženicha během svatby. Oba jsou vyzdobeni nádhernými šaty, elegantním oděvem a šperky. Nicméně, když se sejdou o novomanželské noci v komůrce, v soukromém prostoru, odloží šaty i šperky." Stejné je to se Šmini aceret v závěru Sukot.
Svátek Sukot nás bydlením ve stanech upíná k Olam HaBa – světu, který teprve přijde. Připomíná nám, že jsme na zemi pouze hosté, v přechodných příbytcích. K tomu se váže i tisíciletá vláda Mesiáše v přicházejícím království (Zj 20). Šmini aceret tak představuje i výhled k tzv. věčnosti. Čas, kdy budou nová nebesa a nová země. Jak praví Ješajahu (Izajáš): "Neboť hle, tvořím nová nebesa a novou zemi; a dřívější věci nebudou připomínány, ani nepřijdou na mysl" (Iz 65:17). Jochanan zas píše ve Zjevení: "A spatřil jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly..." (Zj 21:1).
[1] https://www.fzo.cz/judaismus/svatky/smini-aceret/
[2] Koncept 70 národů světa je odvozen z talmudického výkladu verše žalmu (68:12), ve kterém se praví, že "každý výrok, který vyšel z úst Všemohoucího, byl přeložen do sedmdesáti jazyků" (Talmud, Šabat 88b), neboť takový je "původní" počet jazyků na světe (před promísením). Jazyk je zde pak chápán jako národ, neboť jednou z charakteristik národa bývá považován jazyk.
Opět zde však jde o symboliku plnosti. Sedmdesát národů tak značí všechny národy světa.
1. SUKOT: MANA A JEŠUA – CHLÉB Z NEBE
Sukot je vzpomínkou na putování pustinou při východu z Micrajim, Egypta, z Domu otroctví – v kabalistické tradici podle rava Michaela Laitmana, který je pokračovatelem rabína Baal HaSulama, je to země symbolizující egoismus a hřích. [4] Hospodin v pustině živil své děti zázračným pokrmem o kterém Izraelité říkali: Man hú? Co je to? Známe ho pod jménem mana – chléb, který je z nebe; od Nebeského otce. To nám připomíná Ješuovo známé: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe" (J 6:51). Své učení, nakonec však i sám sebe, představuje jako manu na poušti.
Pokud si nasbíráme pokrm boží, pokud vyjdeme Ješuovou stezkou k Bohu a necháme se jím sytit – vyučovat, na pouti pouští světa jistě nezemřeme hlady. A možná lidé budou říkat: Man hú? Co je to za lid, takový neobyčejný, odkud je? Kde se naučil tak dobře žít?
2. SUKOT: ŠECHINA, MIŠKAN, MIKDAŠ A JĚŠUA – BOŽÍ PŘÍTOMNOST
Sukot připomíná přebývání Boží šechiny uvnitř lidu Izraele. Bůh dal pokyn zbudovat Svatostánek aby v něm spočívala Boží přítomnost – šechina. Slíbil, že pokud se budou děti Izraele držet Božích pokynů, bude Hospodin mezi nimi. Připomíná to Ješuu, ve kterém šechina přebývala mezi námi, v lidském těle (v mase) – v živém chrámu. Podle rabína Šaula z Tarsu, který je známý také jako apoštol Pavel, je lidské tělo chrámem Ducha, kterého Bůh vdechl každému člověku (1 Kor 6:19). Tento chrám (sám sebe) pak Ješua dovolil zbořit aby jej Bůh opět vystavěl za tři dny, když Ješuu Mesiáše vzkřísil z mrtvých a jeho tělo obnovil, zároveň však také proměnil. Proměnou procházelo místo uctívání pokaždé, když bylo obnoveno – tělo plné světla prvních lidí v zahradě Eden (Adam a Chava), neotesané kameny obětiště, přenosný svatostánek, kamenný chrám v Jeruzalémě a návrat k prvnímu principu – posvěcování těla a života člověka – návrat k chrámu těla, které je naplněné světlem.
Tak jako v pustině přebývali Izraelci v chýších, tak duše člověka přebývá na tomto světě v takové chýši, suce, provizorním příbytku – těle. Šaul z Tarsu ve svém druhém dopise Korintským (5:1) píše: "Víme totiž, že bude-li stan, suka našeho pozemského přebývání zbořena, máme příbytek od Boha: ne lidskou rukou postavený, ale věčný příbytek v nebesích".
3. SVÁTKY SEDMÉHO MĚSÍCE – POKÁNÍ A OBNOVA SPOLEČENSTVÍ S BOHEM
Sukot následuje po radostných a zároveň kajícných svátcích Roš HaŠana a Jom Kipur – Novém roce a čase trýznění duší, Dni smíření. Poté následuje radostný Sukot o kterém Hospodin říká, že je radostí. Radovat se mají všichni ze společentví Izraele, božího lidu.
Ješua učil, že branou pokání člověk prochází do radosti před Hospodinem. Učil, že pokud si člověk uvědomuje realitu svého života, a tedy i jeho přečiny, lístostí nad nimi a nápravou věcí se pak přibližuje Bohu. Nakonec z toho má člověk radost – Sukot a s ním spojený nový roční cyklus čtení Tóry – učení se Boží nauce.
Na poušti Bůh o svůj lid starostlivě pečoval. Stejně tak o svůj lid pečuje mocí, kterou projevil skrze Ješuu. V pustině s Izraelem putoval Oblak slávy. V Mesiáši se stalo něco podobného v pustině poroby svatého lidu. A to nejenom poroby fyzické, tenkráte Římského impéria, ale hlavně poroby duchovní – hříchu, překračování Božího zákona, nedbalost na zákony království božího (ol malchut šamajim). Sukot je teda také radostí z odpuštění hříchů, čas po svátku Smíření. Jak je to podobné tomu, co zvěstoval Mesiáš: "Aby dal jeho lidu poznání záchrany v odpuštění jejich hříchů, pro milosrdný soucit našeho Boha, v němž nás navštíví Úsvit z výsosti, aby se ukázal těm, kdo sedí ve tmě a stínu smrti (Iz 9:1), a uvedl naše nohy na cestu pokoje. Nebo: všem národům vyhlášeno pokání k odpuštění hříchů, počínajíc Jeruzalémem" (Lk 24:47).
4. SUKA, OBRAZ KRÁLOVSTVÍ MESIÁŠE A OBĚTINY
Sukot svou symbolikou může předjímat příchod mesiášova království, kde všichni lidé ze všech národů mají možnost přicházet do Jeruzaléma, aby se klaněli Stvořiteli během dnů Sukot. V čase, kdy stál jeruzalémský chrám, kněží obětovali býčky za sedmdesát národů světa. Jak praví Zecharja (Zachariáš): "I stane se, že všichni zbývající ze všech národů, jež vytáhly proti Jeruzalému, budou rok co rok přicházet, aby se klaněli a Králi, Hospodinu zástupů, a slavili svátek stánků". S ohledem na skutečnosti je přístup do chrámu díky službě Mesiáše otevřen všem a všichni mají možnost účasti na bohoslužbě, kterou vede velekněz podle věčného řádu Melchisedecha – Mesiáš Ješua, který obětuje za celý svět (Žd 5:1–10). Kněz prorokované Nové smlouvy. Nyní mají všichni lidé možnost být součástí většího chrámu než byl druhý – těla učedníků Boha, skrze jeho Mesiáše. Být součástí mesiášova království. Obětinou je každý sám skrze své skutky na cestách Tóry – takové skutky úzce souvisí se životem. Jak velmi tato slova korespondují s tradicí kabaly podle Baal HaSulama (rabína Jehudy Ašlaga), kdy vrchol uctívání Hospodina je naplňování (ne pouhé plnění) pokynu miluj bližního svého, jako sám sebe. K tomu lze dodat, že v tom je celá Tóra. Tak učil rabín Hilel. Jeden se přestává starat o sebe a v zápase se svým egoismem se účastní bohoslužby službou bližnímu – potažmo Bohu (bližní a Bůh mohou být symbolicky jedno, neboť Bůh je vždy mezi nejméně dvěma). Tak vzniká provázanost a pevnost Království, kde je dostatek všeho, neboť jeden má na mysli druhého a všichni se takto navzájem nesou – to je dokonalost stvoření a naplnění člověka. Hlavou, králem takovému společenství je Bůh sám, který nám skrze skutky Mesiáše toto naučení zjevil ve své nejryzejší formě – sebeoběti pro druhé.
Můžeme být součástí jeho velké suky! Vstupem do smlouvy s Hospodinem, skrze způsob, který ukázal v Ješuovi. Způsob, kde král slouží poddaným, a neosobuje si post krále (ego). Nekoná v jádru stejně Bůh vůči svému stvoření? Ze svátku mnoha obětin (Num 29:12-40) je to svátek jedné oběti, která způsobuje, že obětují všichni lidé – sebe a své skutky (svá těla).
Tóra říká: "Třikrát ročně se všichni vaši muži musí objevit před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které si vybral: na svátek nekvašených chlebů, svátek týdnů a svátek stánků. Žádný člověk by se neměl ukázat před Hospodinem s prázdnýma rukama." Poslední část zmíněného verše uvádí, že lidé nemají před Hospodina přijít s prázdnýma rukama. A vskutku. Oni s prázdnýma rukama na Sukot nepřišli! Na žádný jiný svátek není zapotřebí tolik obětí, jako na Sukot. Co se týče obětního rituálu, vše je podrobně popsáno ve verších Numeri 29: 12-39. Je zajímavé si v těchto verších povšimnout, kolikrát je použito číslo sedm – sedm dní, sedmdesát býčků. Dále pak násobky – čtrnáct beranů (7x2), devadesát osm jehňat (7x2x7. Celkem bylo uvedeno 182 zvířat, (což je 26 x 7). K tomu bylo 336/10 éf mouky jako oběti suché (což je 48x7). Číslo sedm symbolizuje dokončení, tak jako sedmidenní slavnost v sedmém měsíci. Znamená tato myšlenka, symbol "dokončení" pro nás i něco jiného?
Můžeme to chápat i tak, že před Hospodina v tento čas máme možnost předstoupit se všemi svými obětinami, které činíme svým životem. Jistě nemáme přijít s prázdnou. Upozorňuji ale, že jde hlavně o službu srdce (avoda šebalev), ne skutkaření. Jak se říká, dobro je třeba dělat, ne páchat. To znamená, že hlavní je úmysl a jeho uskutečnění. Tóra přeci nebyla dána služebným andělům, ale člověku, který má možnost rozhodovat se mezi dobrem a zlem. Na člověku je, aby se rozhodl pro život, aby žil. Hospodin říká: "Proč by jste měli zemřít?" (Ez 33:11) [5].
[5] Zde se nabízí odkázat i na text Didaché, který pracuje s touto symbolikou – rozhodování se mezi dobrem a zlem, volit cestu života či cestu smrti. Více v Poznámkách k Didaché.
5. ŽIVÉ SLOVO – VEŘEJNÉ ČTENÍ ZÁKONA
Ješua přebýval na Zemi jako šechina, Imanu'el – Bůh s námi. Jako živé slovo Boží, živá Tóra, která nás vyučovala.
Zajímavé také je, že v periodě sedmi let Hospodin přikázal na Sukot číst veřejně lidem Boží naučení (zákon). Když to opět srovnáme s životem Ješuy, rabína z Nazareta, jeho značná část služby byla právě vyučování a demonstrování zákona na svém životě. On sám byl ztělesněná Tóra, chodící mezi námi. Veřejné, živé čtení – žití Písma. A k tomu ještě zmíním, že sedmý rok je rokem odpočinku. Pozoruhodná symbolika života tesaře z Nazareta: "Vezměte na sebe mé jho a naučte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším" (Mt 11:29).
6. SKLIZEŇ OVOCE
V páté knize Mojžíšově najdeme pokyn: "Po sedm dní slav svátek Hospodinu, svému Bohu, na místě, které Hospodin vyvolí, protože Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná ve vší tvé úrodě a při všem díle tvých rukou. Jen buď radostný" (Dt 16:15). Od tud vychází jiný název svátku Sukot – Zman simchatenu – Čas naší radosti.
V období Letnic se sklízí obilí, o Sukot zas ovoce. Zemědělský rozměr svátku – sklizeň úrody, dožínky, znamená představení plodin před Pánem a shromáždění Izraelitů v Jeruzalémě. Sklizeň v závěru roku se může týkat obětin životem a dobrými skutky. Můžeme se také podívat pohledem, kterým uvidíme sklizeň, avšak ne plodin země ani skutků, ale sklizeň následovníků Boha cestou, kterou vyšlapal Mesiáš. Žeň lidí, kteří touží po vztahu se svým tvůrcem, neboť jeho učení se nese po celém světě. Ješua těm, kteří mu na cestě k Bohu důvěřují, slibuje: "V domě mého Otce, Stvořitele vesmíru, je mnoho míst (příbytků) k životu. Kdyby nebylo, řekl bych vám to; neboť řekl bych vám jinak, že vám jdu připravit místo? A odejdu-li a připravím vám místo, vrátím se zas zpět, abych vás vzal s sebou; abyste mohli být také i vy, kde jsem já" (J 14:2–3). Ješua je prvotinou sklizně vzkříšení člověka.
7. VODA ŽIVOTA – ÚLITBA VODY (OBĚTNÍ VYLÉVÁNÍ VODY V CHRÁMU)
Kněží na slavnost stanů brali vodu z rybníka Šiloach (Šílo) a vylévali ji k patě oltáře, odkud se rozlévala dál po Chrámu. Lid mával lulavy, palmovými ratolestmi, a provolával slova žalmu: "Ach, prosím, Hospodine, pomoz! Ach, prosím, Hospodine, dopřej zdaru!" a "Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově!" a "Žehnáme vám z Hospodinova domu." Na duchovní a symbolické úrovni se nám tu zhmotňuje chrám, z něhož vytéká voda živá, chrám jako pramen živé vody – srovnejme to s Boží zahradou, zahradou Eden, ze které vycházely čtyři řeky a napájely zemi. Život Jeruzaléma byl závislý na pramenu, který vyvěral na úpatí pahorku v Cedronském údolí – nazývá se Gichon (vytrysknutí), protože jeho voda tryskala v určitých časových intervalech. Voda z tohoto pramene byla svedená systémem kanálů právě do rybníka Šiloach.
Na každý ze sedmi dní Sukot vzal velekněz zlatý džbán a naplnil jej vodou načerpanou z tohoto rybníka. Byla přinesena do chrámu Vodní branou (odtud název) a nalil ji do misky k oltáři spolu s úlitbou vína, během denního obětního zápalu (Talmud, traktát Suka 4:9). Tento "nápoj" byl tvořen pouze během Sukot.
Můžeme zde vidět spojitost mezi vyléváním vody a vyléváním Ducha svatého, neboť je řečeno: "S radostí budete čerpat z pramenů spásy" (Iz 12:3). V poslední, velký den svátku Sukot Ješua vstal a zvolal: "Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!" To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří v něho uvěřili; dosud totiž Duch svatý nebyl dán, protože Ješua ještě nebyl oslaven. (J 7:37–39). To je také důvod, proč Ješua nešel s ostatními slavit Sukot, ale šel skryt, jak se můžeme dočíst ve spisech jeho učedníků. Protože nelze procházet takovouto symbolikou v čase, kdy sice učedníky už mnohému vyučil a mnohé jim sdělil, ale ještě se nestalo to hlavní, neproběhl slavný Pesach, slavné zaříznutí beránka, které v cyklu času následuje svátek Sukot.
Opět jsme skončili u nového chrámu, živého, ne z kamene, ale z masa, který již nikdo nezboří (ani smrt), ze kterého vytéká pramen živé vody.
8. SVĚTLO SVĚTU, ZAPÁLENÉ MENORY
Po obřadu s vodou kněží večer zapálili čtyři chrámové menory, světlo do tmy, zatímco levité hráli a pěli žalmy na chrámových schodech. Muži tančili a zpívali: "Blahoslavený je člověk, jemuž Hospodin nepočítá vinu a v jehož duchu není záludnost" (Žl 32:2). Velkolepost těchto okamžiků byla tak slavná, že rabíni své doby zapsali: "Ten, kdo neviděl chloubu na Simchat Bet HaŠeva, nidy ve svém životě nezažil radost." Píše se v Talmudu, v traktátu Suka. Vzpomenu zde ještě, co o sobě na Hošana raba, poslední den svátku, řekl rabi Ješua: "Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života" (J 8:12). A toto prohlášení bych považoval ne za zvolání, ale za pokyn, či příkaz.
ZÁVĚR
Pokud znáte spisy učedníků Ješuy, jistě si vzpomenete na slepého žebráka, kterého Ješua poté, co mu zamazal oči blátem, poslal omýt se k rybníku Šílo (J 9:1–7). Poté žebrák prohlédl. Jak symbolické. Ješua slepému umožnil spatřit světlo světa – znovu se narodit. Pod jeho vedením se tak může stát každému. A nemám teď na mysli fyzické uzdravení. Jsme v myšlení starého orientu. Větší cenu má slepec, který vidí – myšleno symbolicky, vnímá realitu světa. Než vidoucí, který je slepý.
"Hospodinovy cesty jsou přímé, spravedliví budou po nich chodit, nevěrní však na nich upadnou" (Oz 14:10).
Bůh buď s vámi!
Text je upravenou verzí přednášky (2024) pro jindřichohradecké slavnosti Sukot – svátek stanů v roce 2015.
náhledová fotografie: chrámová menora na Kameni z Magdaly, počátek 1. stol. n. l. (zdroj: Wikipedie)
vytvořeno 1. 9. 2015, aktualizováno 24. 6. 2024