Martin Buber a judaismus

Martin Buber je obecně řazen do židovské filozofie 20. století. Ano. Existuje však také debata, kterou zakládají následující otázky: Co je židovská filozofie? Postačí nám k ní pouze židovský pisatel bez náznaku sepjetí s tradicí, tedy bez toho, co definuje samotné židovství? Není židovská filozofie bez Tóry a micvot něco jako judaismus bez halachy; intelektuální hrou? [1] Jistě je možné tento termín chápat stejně jako německou filozofii, či anglickou. Tedy pouze filozofii tvořenou v určitém kulturním okruhu, bez nutného náboženského podkladu. Na jakém základě se tedy řadí Buberovo myšlení k židovské filozofii?

Zárodky Buberova pojetí vztahu člověka a Boha se nacházejí již v díle, které předchází jeho slavné pojednání Já a Ty, v Životě chasidů (Die Legende des Baalschem). Jana Poláková ve své knize Filosofie dialogu (Rosenzweig, Ebner, Buber, Lévinas) píše: "Už zde jsou naznačeny dva základní charakteristické rysy Buberova biblického pojetí vztahu člověka a Boha: i na nejvyšším stupni lidského povolání zůstává mezi nimi propastná diference a zároveň i v největším přiblížení člověka k Bohu nikdy nepřestává člověk být pro Boha svobodným partnerem [2]." A tato svoboda člověka je možná pouze v dialogu Já a věčné Ty. Důležitým momentem je tedy poznání, že osoba člověka vzniká pouze ve vztahu Já–Ty a naplňuje se ve vztahu k věčnému Ty. Co však vyjadřuje tento nerovný vztah? Samo výše nastíněné filozofické pojetí, nebo bohoslužba – ortopraxe?

Martin Buber čelil již za svého života kritice. Jejím cílem byl hlavně Buberem předložený obraz světa chasidismu (kritika Geršoma Šolema). Ze strany ortodoxie byla vznesena právě pro skutečnost, že Buber nepokládá za konečné vyjádření vztahu člověka a Boha přijetí "jha království nebeského", neboli naplňování micvot – ortopraxi . Jeho pojetí se pohybuje pouze na rovině filozoficko-etické [3]. V tomto duchu jsou například pronesena slova "maimodiána" Ješajahu Leibowitze v rozhovoru s Michaelem Shasharem [4]: "Kdybych to měl vyjádřit silnými slovy, řekl bych, že Buber byl židovský teolog pro nežidy. (...) Nežidé spatřují v jeho nauce židovskou teologii. Avšak názory Martina Bubera nemají žádný vztah k historickému židovství – které je židovstvím Tóry a micvot. Proto Buberovo učení není žádná židovská teologie." Tato ostrá slova souvisí s Buberovými Chasidskými příběhy, ve kterých se odráží jeho pojetí vztahu člověka a Boha. Leibowitz říká: "Pokud si někdo, kdo o chasidismu nic neví, přečte, co o něm napsal Buber, pak nikdy nedospěje k poznání, že chasidim dodržovali Tóru a micvot, ačkoli právě oni brali předpisy Šulchan aruchu mimořádně vážně. Tento svět Tóry a micvot se však neodráží v Buberových chasidských příbězích, jež jsou ve vlastním slova smyslu "kýč" a vědomá falzifikace. Buber popsal židovství, jaké neexistuje a nikdy neexistovalo."

V tomto kontextu se řazení Buberova díla do židovské filozofie děje snad jen v kontextu autorova židovství a užíváním kulis chasidismu a židovské lidové slovesnosti, nikoli však ve vztahu k židovství jakožto vztahu k Tóře (potažmo k Bohu), která zásadně formuje lidský život v jeho každodennosti. Martin Buber ve svém pojetí člověk a Bůh klade velký důraz na prožívání vztahu bez potřeby projevu v životě, tedy naplňování micvot (ortopraxe). Přitom tradice judaismu je v zásadě ortopraktická.

Tyto důvody nám mohou osvětlit široké přijetí Bubera v křesťanském světě, kde jeho pojetí reprezentuje tzv. židovský přístup v otázce vztahu k Bohu (v Čechách jsou například výraznými tlumočníky takového pojetí katoličtí kněží Tomáš Halík a Marek Vácha). Avšak spíše než židovský přístup se zde dále rozvíjí dílo myslitele Friedricha Schliermachera a vypořádání se s důrazem na racionální přístup k životu. Buberovi i Schliemacherovi je společné zacílení na vnitřní prožitek zbožnosti, který je stavěn do opozice vůči instituci náboženství (a na tomto principu "necitelnosti" jakékoli instituce). Dalo by se říci, že zde nacházíme podobné "postesknutí si", jako v případě pojmu "odkouzlení světa", který zavedl religionista Mircea Eliade. U Bubera se jediný "skutečný život" nalézá v rámci Já–Ty a jeho "zažívání", zatímco problém moderní doby tkví v přemíře vztahu Já–Ono. Jako ilustrativní podklad si bere chasidské prostředí, též orientované na niterné všední prožívání vztahu s Bohem. Opomíjí však základní skutečnost – svět chasidů zásadním způsobem určují Boží pokyny – micvot. Bubera i Schliemachera též spojuje fenomenologický přístup, který se snaží postihnout podstatu náboženství, čistý vztah k nevyššímu duchovnímu zdroji, Bohu [5]. Vztah, který není závislý na jakékoli náboženské tradici, či instituci. Což ilustruje i Buberův zájem o východní náboženské tradice. Nelze také opomíjet historické pozadí, které působilo na náboženskou filozofii 20. století velkou měrou – první a druhá světová válka. Zkušenosti z těchto konfliktů, zvláště v rámci židovského národa (člověk jako číslo, předmět), dosti formovaly debaty o vztahu člověka a Boha.

Jistě platí, že Martin Buber je jedním z vlivných filozofů náboženství ekumenické debaty 20. století. Jeho přínos v prostředí judaismu je však minimální.

NÁSTIN BUBEROVA VZTAHOVÉHO PRINCIPU
JÁ–TY–ONO

Základní pojmy Já–Ty a Já–Ono, koncepce dialogu, se utváří v jakékoli situaci v životě člověka, neboť jeho život je neustálým vstupováním do dialogu. Nehledě na to, zda jde o setkání se s člověkem, zvířetem, předmětem, apod. Buberovo pojetí Já neexistuje samostatně, ale pouze ve vztahu druhému. Kvalitu dialogu pak určuje způsob pojímání, zažívání - jedinečný osobní přístup, nebo zvěcnění, komunikace na základě zkušenostních, či vnějších faktorů. Já je vždy v pozici vůči druhému. Na tomto základě je druhým také ovlivňováno (podle toho jaký typ vztahu je veden). Základní pojmy Buber také propojuje s chápáním času.

Přítomnost je v Buberově pojetí svázána se vztahem Já–Ty, je manifestací osoby Ty. Sebe zažíváme pouze v manifestaci (přítomnosti či ve smyslu následujícího - zpřítomnění) druhého [6]. V přítomnosti se nacházíme, budujeme-li svůj vztah vůči protějšku na principu vzájemné interakce, která pomíjí zvěcňování. V ideálním případě to znamená, že svůj protějšek neindexuji, nekatalogizuji. Prožívám s ním vztah na základě jedinečnosti, nevetkávám jej do své koncepce světa, abych jej následně mohl skrze svůj vytvořený rejstřík hodnotit, soudit, natož abych jej pak vnímal pouze skrze toto své zhodnocení, zvěcnění. Přítomnost se tak stává trvalým stavem, nepomíjivým. Tento princip je zvláště významný, pokud je Ty vztaženo na Boha, tedy pokud jde o vztah člověka a Boha. Podle této koncepce zde máme možnost prožívat věčnost přítomnosti.

Do časovosti "spadneme", pokud porušíme princip vztahu Já–Ty záměnou za Já–Ono. Dopustíme li se zvěcnění svého protějšku. Neboť v tu chvíli se ocitneme v situaci, kdy komunikujeme se svým obrazem utvořeným o protějšku, a ten propadá časovosti – v tu chvíli je minulostí a ruší vztah Já-Ty, neboť druhý v dialogu ztrácí šanci vymanit se z vytvořeného obrazu, se kterým je ztotožňován. Martin Buber předkládá jednoduchý příklad takového zpředmětnění: "Mohu se zaměřit na to, abych poznal barvu jeho vlasů nebo barvu jeho řeči či barvu jeho dobroty, a musím si tak počínat znovu a znovu; ale pak už to není Ty. (...) Člověk, jemuž říkám Ty, není předmětem mé zkušenosti. (...) Zkušenost mě vzdaluje mému Ty [7]." Vnořením svého protějšku do své zkušenosti s ním, vybudované formy pro něj, ničíme vztah náležející přítomnosti, tedy bezčasí, a ocitáme se v čase. Náš obraz totiž nutně degraduje, uniká všem novým skutečnostem našeho Ty. Tak jako tělo stárne, svět se mění – v čase.

Vztah Já–Ty, je podle Martina Bubera vztahem skutečným, nacházejícím se neustále v přítomnosti, bezčasí, stále se děje (uskutečňuje). Oproti tomu vztah Já–Ono, je vždy vztahem času, minulosti. Od vytvoření nějaké reprezentace stárne, získal kotvu v čase a mizí. V takto pojímaném vztahu jsme nuceni neustále aktualizovat své hodnocení a komunikace se ztrácí, neboť se zaciluje na zažívání zkušenosti, zpředmětnění, či zmocnění se účastníka v dialogu.

O Bohu můžeme mluvit, dle Bubera, jako o věčném Ty, na nějž odkazují všechna jednotlivá Ty. Věčné Ty se z podstaty nikdy nemůže stát Ono [8]. Bůh se ve vztahu Já–Ty projevuje jako skutečnost (bytí), se kterou můžeme vstoupit do dialogu. Jedná se o existenciální pozici, řekněme zažívání Boha. Bůh se v Buberově pojetí stává tím, který přichází k člověku, aby s ním vedl osobní vztah a člověk na toto odpovídá. Přičemž má dvě možnosti: vstoupit do skutečného, Jeho světa, osobního vztahu (Já–Ty), anebo neosobního vztahu (Já–Ono) – který, jak píše Jana Poláková, buduje "pouze svou jednosměrnou (z člověka vycházející) aktivitou, jíž konstituuje jeho předměty a pozoruje je, vysvětluje, disponuje jimi, aniž ví o pravějším způsobu svého bytí" [9]. Tedy spočinutí ve světě nicotném, prchavém, utvářeném věcmi a zvěcněním.

[1] To se týká sporu tzv. kulturního židovství bez nutné provázanosti s judaismem (náboženstvím) a židovství založeného na judaismu a jeho ortopraxi, kdy každá z těchto vazeb vysvětluje založení významu židovství – postačující existence kultury kontra náboženské pojetí (ortopraxe).
[2] Poláková, Jolana, Filosofie dialogu: (Rosenzweig, Ebner, Buber, Lévinas), Praha: Ježek, 1995.
[3] Pro tuto pozici je Buber velmi oblíbeným v křesťanském světě.
[4] Shashar, Michael – Leibowitz, Ješajahu, Hovory o Bohu a světě s Ješajahu Leibowitzem, Praha: Sefer 1996, s. 30–31.
[5] K problematice a postoji vůči tomuto pojmu viz: Buber, Martin, Já a Ty, trans. Jiří Navrátil a Petr Babka (dodatky), Praha: Portál 2016, s. 61–62
[6] Tamtéž, s. 15.
[7] Tamtéž, s. 12. U tohoto mne napadá příměr dívání se do zrcadla. Opuštění vnímání zrcadlení (komunikace), které se soustředí na detaily zrcadla samotného - jeho šrámy, šmouhy apod.
[8] Tamtéž, s. 61.
[9] Poláková, Jolana, Filosofie dialogu: (Rosenzweig, Ebner, Buber, Lévinas), Praha: Ježek, 1995.
Zdroj fotografie: Wikipedie (Martin_Buber_portrait.jpg) 

vytvořeno 2017, aktualizováno 24. 6. 2024