Poznámky k Didaché

Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly, zkráceně Učení –  řecky Didaché,  náleží k rané křesťanské literární tvorbě, spisům apoštolských otců. Ač byl během historie v povědomí věřících a citován [1], úplný text nebyl znám do roku 1873, kdy cařihradský profesor (později nikomedský patriarcha) Filotheos Bryennios objevil v knihovně cařihradského patriarchátu řecky psaný kodex kláštera Svatého hrobu v Jeruzalémě (z roku 1056). Součástí kodexu byl i spis Didaché [2]. Dva fragmenty díla byly objeveny i v papyrech nalezených Oxyrhynchu v Egyptě.

Didaché je nevelkým, avšak živým nahlédnutím do praxe křesťanského společenství konce 1. století n. l. [3]. Spis byl velmi dobře znám v prvotní církvi. Některé obce jej dokonce řadily, jak svědčí Eusebius ve svých Církevních dějinách, mezi novozákonní spisy.

[1] Eusebius, Sv. Athanasius, Sv. Justin, autor Církevních nařízení, autor Apoštolských ustanovení (Josef Novák, Didaché, in: Druhá patristická čítanka).

[2] Dále text Barnabášova listu, oba listy sv. Klementa Římského, dílo Jana Zlatoústého a jiné (Josef Novák, Didaché, in: Druhá patristická čítanka).

[3] Bardenhewer jej datuje mezi r. 80–100, Harnack mezi r. 100–150 (Josef Novák, Didaché, in: Druhá patristická čítanka).

KAPITOLY 1–6 

Část první (kap. 1–6) je možné vnímat jako přípravu ke křtu, vzhledem k následující části (Kapitoly 7-10). Je naučením snažícím se shrnout principy zbožného života. Svým pojetím odkazuje k textům tzv. Starého zákona předložením cesty života a cesty smrti [4].

Cesta života je koncipována jako 1/ láska k Bohu a 2/ láska k člověku [5]. Druhý bod je následně rozvinut naučením o mezilidských vztazích, které je prospěšné, neboť vede k životu – cesta života. Jde o kompilát pokynů Tóry, Ježíšova naučení a pokynů nových [6]. Poučení o cestě smrti je pak vůči shrnutí cesty života zhuštěné a heslovité.

Závěr této části odkazuje ke čtyřem zákazům, které prvotní církev přijala jako svou normu – zákaz obětovaného modlám, krve, nevykrveného masa, zákaz smilstva [7].

[4] Dt 30:15 "Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo."
Dt 30:19 "Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ..."
Jr 21:8 "Hle, předkládám vám cestu života a cestu smrti."

[5]  Didaché 1:2 "Cesta života je tato: Za prvé miluj Boha, svého Stvořitele. Za druhé: Miluj svého bližního jako sebe samého." (překlad Josef Novák, Didaché, in: Druhá patristická čítanka)

[6] Didaché 1:3 "Dobrořečte těm, kteří vám zlořečí a modlete se za své nepřátele; konejte posty za ty, kteří vás pronásledují. " (překlad Josef Novák, Didaché, in: Druhá patristická čítanka)

[7] Sk 15:20 "[A]le jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev."
Sk 15:29 "Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi."
Sk 21:25 "Pokud jde o pohany, kteří přijali víru, těm jsme písemně oznámili své rozhodnutí, že nemají jíst pokrmy, obětované modlám, ani krev, ani maso zvířat nezbavených krve, a že se mají vyvarovat smilstva."

KAPITOLY 7–10 

Část druhá (kap. 7–10) je částí liturgickou, pojednávající o křtu, postu, modlitbě a eucharistii. Naučení o způsobu křtu se děje v rámci židovských zvyklostí – očišťování se ponořením, které probíhá v tzv. živé vodě (pramenité) [8]. Následné řešení pro případ nemožnosti tak konat se podobá tanaitskému pojetí, kdy je uveden ideální způsob a možnosti nouzového jednání. Člověk by však měl vyvinout snahu o ideální stav. V naučení o postu (kap. 8) byl smysl Ježíšových slov "o postu pokrytců" zúžen na pouhé odlišení se od farizejského způsobu [9]. Potřeba odlišení je i v pokynech k modlitbě [10].

[8] Bible, Lv 12–15, Nu 19.

[9] Josef Novák, Didaché, in: Druhá patristická čítanka.

[10] Didaché 8:2 "Ani se nemodlete jako pokrytci, nýbrž jak přikázal Pán ve svém evangeliu". (překlad Josef Novák, Didaché, in: Druhá patristická čítanka)

KAPITOLY 11–15

Část třetí (kap. 11–15) pojednává o církevní disciplíně a církevním zřízení. O způsobech, jak přistupovat k prorokům, potulným charismatickým učitelům. Tyto pasáže dokládají rozšířenost takové činnosti, která mohla motivovat ziskem či požíváním autority a s ní spojenou služebností. Naučení tak vede k rozpoznání (kap. 11) takových kupčíků s Kristem a autoritou z něho odvozenou (12:5).

Zajímavý je verš 11:11. Domnívám se, že obrat "poión eis mystérion kosmikon ekklésias" míří k často dramatickým prorockým formám projevu, či jednání, které demonstruje v symbolice určité sdělení, avšak způsobem, který Tóra zapovídá [11]. Jak praví i Didaché, nebylo neobvyklé, že staří izraelští proroci takto jednali (např.: Oz 1:2) [12].

Verš 13:3 vypovídá o vypořádání se se zničením jeruzalémského chrámu a zánikem kněžství. Kněžský stav nastupují proroci jakožto učitelé. Kněží měli užitek ze svého stavu, neboť byli bezzemci. Tak i zvěstovatelé evangelia, kteří se vzdali zázemí, jsou hodni své mzdy.

[11] V tomto smyslu překládá i Josef Novák: Žádného proroka, považovaného za pravého, který po způsobu starých proroků koná symbolické úkony a nepřikazuje jednat tak, jak on činí, nesuďte, Bůh jej soudí (Josef Novák, Didaché, in: Druhá patristická čítanka). Pro ukázku problematičnosti tohoto obratu uvádím jiné pochopení v překladu Dana Drápala: Každý osvědčený a pravdivý prorok, který jedná proti kosmickému mystériu církve, ale neučí tak jednat, jak sám jedná, vámi nebude souzen, má totiž soud u Boha (Dan drápal, Didaché, in: Spisy apoštolských otců).

[12] Oz 1:2-3 "Hospodin Ozeášovi řekl: 'Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva měj děti. Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina.' On tedy šel a vzal si Gomeru, dceru diblajimskou. Ta otěhotněla a porodila mu syna."

KAPITOLA 16

Závěr Didaché vyzývá k posvěcenému očekávání návratu Ježíše a upozorňuje na příchod svůdce člověka (16:4), známého motivu, který se objevuje i ve Zjevení (13) a výkladu o konci času (eschaon) v Matoušově evangeliu (Mt 24:4–14).

Didaché je zhuštěným průvodcem praktickým životem a ustanoveními prvotní církve (jistě ne celku), zacíleným na posvěcování se a disciplínu, dokonalost, jako zásadní součást zápasu o individuální spásu (16:2). Velkým přínosem Didaché jsou části zachovávající ustálené modlitby a požehnání, neboť novozákonní spisy nic takového neuchovávají [13].

 [13] Pokud pominu tzv. Ježíšovu modlitbu (Mt 6:9, Lk 11:2).

KŘESŤANSKÉ RITUÁLNÍ STOLOVÁNÍ

Základem eucharistie (večeře Páně) popisované v evangelijních spisech je pesachové rituální hodování, vycházející z ustanovení Tóry. Pokyny k pesachové hostině sestávají z pojídání beránka s nekvašeným chlebem (a bylinami), který Ježíš ustanovuje jako své tělo. Víno pak symbolizuje jeho krev. Písmo sice v rámci pesachové hostiny nedává pokyn k pití vína, avšak rituální stolování izraelitů se bez něj v rámci tradice neobejde. 

Původní příběh o východu ze země otroctví je v eucharistii doplněn další úrovní (duchovní) – východem z otroctví hříchu. Po jedinečné "poslední večeři" následují hostiny památeční. Kdo se takové hostiny ve víře účastní, ten bude "přeskočen" smrtí [14] a vstupuje na cestu života. To je základní shoda s pesachovým příběhem (východem z Egypta).

Pesachové hostiny se podle Tóry nesmí účastnit nikdo, kdo není součástí smluvního společenství Izraele, není obřezaný. To znamená, "nepodepsal" smlouvu s Bohem, která ho váže k určitému způsobu života a chování. Tak i ve společenství následovníků Ježíše se eucharistie nesmí účastnit nikdo, kdo smluvně do společenství nepatří, není pokřtěn.

Didaché užívá v eucharistii pro víno a chléb motivy, které v novozákonních spisech takto formulované nenajdeme. Jde o "svatou vinnou révu – Davida, tvého služebníka". Pokud přihlédneme k Ježíšovu původu, jak o něm mluví evangelia, je potomkem Davida. V odkazu na Jr 23:5 a Iz 11:1 tak můžeme říci, že z vinného kořene (pařezu) Davida, vyrostla svatá réva, kmen (J 15:1–10) a z něj rostou jednotlivci církve jako proutky. Jestliže je Didaché odkazem národům, velebí toto díkůvzdání právě tuto následnost, kterou poznali skrze Ježíše. Dalším motivem je chléb v kontextu "život a poznání". Ježíš se definoval jako chléb (J 6:35), a to jako chléb života. Jde tedy zřejmě o narážku na tělo jako chléb, které zároveň s naučením (poznáním věcí skrytých) [15] věřící přijali skrze Ježíše. Rozeseté úlomky chleba, jako prosba o shromáždění "církve" ze čtyř směrů, může být přeznačenou prosbou shromáždění Izraele z exilu. Tyto tužby se nacházejí již v evangeliích, když Ježíš vysílá své učedníky k národům (Lk 10:1–9) [16].

Zákon není život sám, a tak v prvním listu Korintským apoštol Pavel poukazuje na nesrovnalosti při konání "večeře Páně". Zřejmě v Korintu docházelo k nesoustředěnému společnému stolování: "každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije". Pavel tak upozorňuje na skutečnost, co se myslí oním stolováním a "společností večeře Páně". Soustředění se na Krista, ne na hody. Stejně tak je totiž položeno pojídání beránka v tradici Izraele, rituální hod. V první církvi bylo stolování více domácím rituálním hodem, než můžeme pozorovat dnes v kostelích či modlitebnách. A tak se při neukázněnosti mohlo stávat, že se z posvátné hostiny stal řekněme "raut přátel Ježíše Krista".

Zásadním rozdílem, na který lze poukázat mezi Pavlovým pojetím a pojetím Didaché v rámci eucharistie je přístup k eucharistii v rámci společenství. Zatímco Didaché vnímá jako překážku v přijímání pouhou absenci křtu (9:5), Pavel zdůrazňuje osobní přípravu a sebezpyt (1 Kr 11:28). Pro Pavla je tedy večeře Páně jak rituální hostinou, tak výzvou ke zdokonalení. Pokud ale vezmeme v potaz první část Didaché a závěr, který klade důraz na dokonalost, nemusí Didaché být nutně v rozporu.

Didaché je jedinečnou ukázkou vedení eucharistie, které dává nahlédnout do "říkaného", na rozdíl od novozákonních spisů.

Text Didaché naleznete ZDE (Josef Novák, "Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly (Didaché)", in: Druhá patristická čítanka (Teol. studie), ed. Novák, J., Praha: Česká katolická charita, 1985 (str. 7–18).

[14] Hebrejské slovo pasach se v různých intencích překládá jako přeskočení, přejití, ve smyslu vynechání. Hospodin vynechal izraelský lid při smrtícím tažení egyptskou zemí, při kterém zabíjel všechny prvorozené.

[15] Ač tento pojem může být považován za podnět k debatě o gnózi ve spisu Didaché. Celkový charakter tomu však neodpovídá.

[16] Iz 11:12 "Povznese korouhev k pronárodům a posbírá rozehnané z Izraele a rozptýlené Judejce shromáždí ze čtyř stran země."

Zdroj fotografie: Wikipedie (Arian_Baptistry_ceiling_mosaic_-_Ravenna.jpg)

náhledový obrázek: mozaika v kupoli ariánské křtitelnice v Ravenně
vytvořeno 20. 11. 2016, aktualizováno 20. 6. 2024