Putování JH–F

Cesta autostopem a pěšky z Jindřichova Hradce do Frymburka. Toto putování bylo cestou dvou. Ač nešli pospolu, samota je netrápila, neboť věděli, že někde štráduje ten druhý se stejným cílem – sraz v Nautilu!

Odsazením a kurzívou jsou vyznačeny vzpomínky zapsané po návratu.

5. 7. 2006, 21:53

Tedy, první den výpravy je za mnou. Dostopoval jsem z Hradce do Zlaté Koruny. To, že jsem vytrval stopovat skorem dvě hodiny, stálo za to. Ježto mi zastavil mladý kovář, který mne překvapil svou přátelskostí.

Nemluvě o jeho psu Brokovi, který obýval téměř většinu auta za předníma sedačkama.

Hned při nástupu do auta mi nabídl cigaretu (po rozloučení chtěl darovati krabičku STARTek celičkou), pití a představil se jako Jenda.

Byl to člověk, jenž mne opravdu bavil. Jako školák dosti hulil konopíčko, nevěnoval se studiu, což vygradovalo v opuštění země po ukončení školy. Toulal se po Evropě a po návratu se pustil do spolupráce s otcem ve společné kovářské dílně. Sám uznal jeho zhýralý život za uzavřenou etapu a pyšný jest na nynější. Rozprávěli jsme o umění, literatuře a knížákově ateliéru na AVU.

Dovezl mne až za Budějovice (Včelná), kde jsem díky němu mohl navštívit jakousi milionářskou rodinu. Měl tam zakázku a jel ji ošetřovat a rozvíjet. V jejich sídle vile Diamant.

Do vily mne vzal jako svého pomocníka a pobavilo mne, jak umí lišácky jednat se zákazníky. Tedy ukázal mi celou zahradu, kde byl jak doma, a následovalo defilé jeho výtvorů v oněch prostorách (most, lampy, gril) – gril byl luxusní, taková biomorfní kompozice s človíčky hřejícími si ručky u tehdy nehořícího ohně. Posléze mi ukázal nedaleké nové výtvory architektury, které nechali vyrůst tamější prachatci.

Vcelku luxusní, ale po vkusu příšerné. Ona je Češka emigrantka a on Rakušák. Jejich zahrada je tedy zdobena různýma příšernostma z hranic.

Vyprávěla, že pořádají tento víkend sešlost známých. Že budou grilovat kuřata, že si koupili nový gril. Čekal jsem něco jako to, na čem grilujeme doma (čtyři nožičky, rošt, ...). Ale to, na co ukázala, bylo ještě větší jak ta kráva v hypermarketech, co peče houf kuřat najednou. Nu, jak jsou ty polohy rozdílné.

Nezmínil jsem ještě člověka, co mi zastavil, když jsem se rozloučil s Jendou. Batoh mne tížil na zádech a krok se šinul při krajnici, když zastavilo po mém boku červené auto. Otevřelo se okénko a vykoukla na mne hlava starce, co na mne mrknul okem modrým, a jemným hlasem se mě zeptal, zda-li nechci svésti. Ha, nevyšlo to. Odbočoval jsem jiným směrem a starcovo oko zesmutnělo, ač tam byl stále ten slizký pohled. Jistě že měl cizí přízvuk a jel do Rakous.

A už kolem mne migrují světlušky. Dnes končím se zápisem, ježto na to skorem nevidím.

6. 7. 2006, 7:55

Nocleh to byl krásný. Přespal jsem v kopcích nad Vltavou, u lesa pod dubem.

Ještě aby ne, když jsem se dvakráte stěhoval. Zprvu jsem se usalašil v nádherném prostředí mezi obilným polem a ohradou, za níž se otvíral pohled na úžasnou pastvinu ve svahu. Chtěl jsem spáti přímo u zdroje – ovčí jídelny. Naštěstí, domácí byly v trapu. Uvelebil jsem se a vytvořil pelech, načež jsem zjistil, že zde sídlí záložní pluk komárů. Ty saně mne začaly okusovat jako kus dobytka. Se zklamáním jsem tedy nedaleko nalezl krásnou břízku. V kol dokola vystláno mechem a měkko. Jedinou nevýhodou bylo nechtěné cestování po nerovném terénu. Tedy hnedle za břízou přijal jsem nabídku toho dubu, kam se táhl stejně pohodlný koberec mechu. Když jsem dopsal, rozmáčkl jsem nedopatřením slimáka, který na oplátku zapatlal mé prsty takovým způsobem, že mne přešla chuť na spánek. Pustil pěnu lepivou a neuvěřitelně toxicky zabarvenou. Čistá zeleň fosforová.

Velmi příjemné ráno. Na tohle místo jsem došel od Koruny po levém břehu Vltavy. Kus cesty se táhl pod skalou a další přes lesy a kopce v nich.

Cesta z kopce, která mne vedla zpět k Vltavě, sloužila jako magistrála mravencům. Tak na sto metrech se táhl průvod nožičkatých kousavých, klasicky – dvouproudovka.

Nedaleko místa, kde jsem hlavu složil k večeru, potkal jsem malou srnu. Již nežila. Něco ji napadlo, zakouslo a napůl vyžralo pajšl. Dosti masa a vnitřností ta potvora nechala (takové plýtvání); tedy jsem ji nakreslil. Much tam bylo požehnaně a smrad, ten mě semo tamo praštil také. Tvarově byla pěkná, rozcapená.

Přitom mne přepadávaly protivné myšlenky a obavy. Zrovna v oblasti, kde já budu nocovat, pobíhá nějaká zběř a zakusuje srnky. Navíc přímo na kraji vsi. Na svahu za mnou stálo stavení. Les u Vltavy se mi nelíbil svou temnotou, tedy trvalo déle, než jsem našel pelouch pod dubem.

Včera kousek pod skalou jsem ulevoval svým chodům a smáčel si hlavu. Pustil jsem se do Vltavy, kde vodáků je v tuto dobu dosti. A jak již kalhoty byly vyhrnuty, vlasy smočeny, ozvala se jedna kocábka: "Jé, podívejte – Rusal".

Samozřejmě jako vždy se toto rozvinulo na rozvahu, jestlipak náhodou ne Rusal, ale Rusalka. Nebylo by to poprvé. Načež pupkatý vodák zakončil volání vcelku ostrou poznámkou vůči homosexualitě.

Udělali si ze mne pohádkovou mrchu v pohádkové krajině.

Opravdu pohádkové. Vrchy a vršky a bystřina, která tekla do Vltavy, mne rozněcovali natolik, že jsem pobíhal jak zajíc a funěl jak tur. Ježto se tahle radost prostě musela proložit tabákovou vložkou, a ne jednou.

Přímo do Koruny mne svezl od Včelné jakýsi grafik. Zařídil si svou firmu, reklamku. Poklábosili jsme o výcucu v téhle branži. On jel pod Lipno na pstruhy.

Odmítl jsem pozvání jíti s ním na pivo a štrádoval si to nahoru ku klášteru. Svou firmu v oněch časech rozšiřoval o pobočku.

Ve Zlaté Koruně bylo pěkně. Dva kopce, jež roztíná Vltava. V klášteře v antikvariátu jsem pořídil dvě knihy: Umělec a Zrození Venuše.

Mino houfy lidí od vody a pár nás pěšounů jsem potkal úžasné individuum. Pupkatého chlapíka navlečeného v bílo modrých pruhovaných plavkách starých časů (nohavičky a ramínka), který měl na hlavě ne posazený, ale... ten klobouk mu hlavu vlastně úplně celou sežral. Šíře klobouku byla velká a tvarovaná způsobem takovým, že splývala s obličejem až k ramenům, ve tváři tvoříce tunel. To už jsem byl na cestě dále vpřed. Až pak jsem zjistil, že jdu po špatném břehu a musel se vracet zpět na jediný přechod přes řeku v okolí.

11:24

Jsem u splavu za Krumlovem. Svačím a pozoruji nalodění vodáků. Vyrojilo se jich za mnou na deset.

Hověl jsem si na břehu a močil nožky, dojedl jsem a pozoroval se zájmem jejich počínání. Ježto na protějším břehu byla kamenná terasa a co by okem dohodil splav, kde mnozí nechtěně koupali svá těla a napouštěli si vodu do vany. Tedy jsem byl zvědav na partu z mého břehu – zvládli to. Ty ženy měly pomerančové nohy, snad všechny z té tlupy. Dvě z nich ZAŘÍZLÉ plavky.

12:52

Za Větřní kopec jako kráva, co jako kráva, jako urostlý vůl.

Asi ve čtvrtině kopce jsem procházel kolem paneláčků. Bylo zrovinka poledne a tedy okna v parnu otevřená. Z každého jiná muzika, z každého cinkot příborů (a já potlačoval hlad myšlenkou na mé těstoviny s kečupem a Vysočinou). Před paneláčkem pobíhala děcka a muž vysával své auto před otevřenou garáží, voněl jej a opečovával. Výborná idylka, harmonie poledne. Měl jsem radost ze své pouti a rázoval stále do kopce.

Roztékám se, můj vlastní pot rozpouští mé vlastní tělo. Ještě nikdy jsem nešel do kopce hodinu a pár minut navíc. Ale jaký kopec – 80% převýšení! K tomu slunce co praží popcorn na nepravém místě. A voda cestou? NE. Maximálně na omočení tkaničky u bot.

Našel jsem totiž trapnou kalužku v trapným lese bez vody. Alespoň tu jsou měsíční jahody, velké měsíční jahody, převeliké měsíční jahody. Takové ty, co se jich nemůžete přejíst, ježto jich nikdy tolik v lese neroste.

12:55

Cestou, co putuji a mořím se do již zmiňovaného kopce za Větřní, trhám z přečnívajících třešní do silnice třešně. Jsou jak mana, boží dar. Chuťová bomba (v puse mám jak v peci). Hltám je jak pes.

15:31

Sedací soupravu jsem položil na kámen na pokraji potoka pod splavem a zároveň mostem za Bohdalovicema. Parádní svlažení.

Prostředí jak na konci světa. Potkal jsem dvě dívčiny, co šly stejným směrem. Ztratily se z dohledu domů a zapálili si své tajné tyčky, zprovoznili své komíny L&M, což mi nahodilo myšlenku vykouření si mé STARTky.

Svačil jsem a obědval (ty své těstoviny s kečupem a Vysočinou) u jistého potůčku 1,5 km před Bohdalovicema.

Zde jsem zjistil, jak mapy lžou, ač to spíše bylo tou mojí AUTOmapou. Hledal jsem odbočku na Bohdalovice. Měla býti přímo u potůčku vytékajícího z lesa. Odbočku jsem potkal, ale bez potoka. Tedy nevěřící Tomáš šel hledati tu s potokem, kterou nenašel a po ujitém přeskilometru se vracel nazpět.

Bylo tam dosti padlých klád a klacků. Potok jest posazen v takovém remízku navazujícím přes silnici na les. Úžasně chladivé bahýnko, nořil jsem tedy do něj nohy a pojídal.

Neskutečné prostředí, paráda, ráj! Kořeny tvořící břehy potůčku. Jako prsty chňapou po vlnkách a chrání písečné plážičky pod svým převisem. Pruhy hebounké trávy, děravý stín, slunce praží.

Zastavilo mi na cestě auto. Když ale zpozorovalo mou laxnost k němu, jelo dále. Chci jíti stále pěšky. Ač mne někdy přepadne myšlenka alespoň krátkého svozu s motorem. Již mne zebou nohy, ale jak příjemně.

16:34

Právě jsem dosvačil v místě zvaném Suš. Sedím na mezi u plotu za nímž jsou husy, slepice a... kohout, co dorážel, když jsem se usazoval. Že bych byl konkurence? Koukám do mapy a vykoukal jsem ještě zhruba 10 km do Frymburka. Už jsem vcelku unavený, utahaný, po celodenní chůzi. Jen co kopec přejdeš, objeví se další.

Další štreka už povede jen a jen lesy až do Frymburka.

To byl původní záměr.

Tady v Suši mají kostelík, malinký. Vlastně spíše kapli. Uvnitř jsou mini lavice ve dvoj řadě a mini oltářík. Oltářík vlastní menzu a vrchní římsu, toť celé. Prostor mezi těmito věcmi je rozepřen sloupky, úzkými sloupky. Na střeše je zvonička.

Když jsem do Suši vcházel, myslel jsem si po prvních pohledech, že zde již nikdo nebydlí; pustá vesnice. Úplně na kraji vsi, vchází se do ní z kopce, je kravín (komplex bývalého JZD). Ten je rozbořený, pobořený, vypadaje pustý zřejmě nějak funguje (měl pavilon ovcí). Postupem dále z poloviny zbořený, pustý dům. Takového je tu mnoho, dosti i neopraveného. A mezi tím kvete barva, upravené zahrady, vzorné domy lidí finančně prosperujících více než zbytek vsi. Anebo mají větší zájem, spíše.

Prostě zbohatlíci na mini vsi.

Malinká to víska.

17:02

Nacházím se stále v Suši. Nebe pohaslo, ztmavlo. Zaslechl jsem i hřmění. Jdu hledat východisko.

7. 7. 2006, 7:01

Včerejším východiskem bylo stoplé auto do Světlíku. A odtud jsem se vydal pěšmo ku Frymburku.

Hledal jsem cestu přes potok pod vsí, která se měla táhnout po kopci a do lesů, kam já měl namířeno. Nebyla k nalezení, a tak jsem na kraji vsi vyhledal radu – šel jsem za jediným zvukem, jinak bylo mrtvo. Objevil jsem, co vydává ten zajímavý zvuk. To jakýsi muž, vzezření jak čert (nateklý ne nos, ale frňák, černé neukočírovatelné vlasy a červené monterky na snědém těle), tam sekal svůj pažit sekačkou na čtyřech kolečkách. Jezdil se strojem u kompostu tam a zpátky. Ježto byl ale za ním, nevypozoroval jsem, co to tam tou sekačkou drtí. Nu, byl to hrozný drkot, jak kdyby ji rozbíjel. Povyjel, sekačka se vzpamatovala. Zajel, sekačka spustila řev. V tu se na mne v běhu vyřítil černý vlčák, kterého zastavil plot. Muže jsem se zeptal na cestu (měl velice příjemný hlas a vstřícný člověk to byl). Nepochodil jsem. Do těch lesů se mohu dostat jen cestou dva nebo tři kilometry dále a svážnice jsou spletité, prý ať to nezkouším, spíše bych zabloudil. A na krku špatné počasí... tedy jsem se přesunul do Světlíku. Což naštěstí, ironicky řečeno, vůbec nezkrátilo mou cestu ku Frymburku, protože byly vsi ve stejné rovině.

Nebe potemnělo za mnou více. V dáli bylo viděti šikmé pruhy závoje deště, do čehož vnikaly žíly blesků. Až tři za sebou.

Zvedlá povětrnost, výše napsané a já uprostřed rašelinišť. Do Frymburka 9 km. Začal jsem počítat s nejhorším. Nikdo z projíždějících nezastavil, tedy svírám půlky sedací a vyrážím kvapem.

Táhlá silnice, vzduch s vůní bouřky. Prostředí rašelinišť mi nahánělo obavy. Půda je tu vlhká... a vůbec bych nechtěl moknout. Dvojice světel v řadách mě míjejí ve dvou směrech, ve dvou barvách. Myslím jen na chůzi a sem tam si vzpomenu na výlet do těchto míst před dvěma lety. Míjím hangár letců, naproti krávy bez hangáru, černé krávy. Naproti na hangáru černá vlajka. Zřejmě někdo umřel na následky letu...

Neuvěřitelně mne rozčílila vyhozená svačina válející se v příkopě. Jaképak ošípané si koupilo u Mc'áče hranolky, kolu a hamburger. Jaký pak diviak mohl tohle si dovoliti. Neuvěřitelné!

Dolezl jsem do Svatoniny Lhoty, odkud mě vzalo bílé auto. Ušel jsem všeho všudy 7 km za hodinu. Před šestou ve Švětlíku, kolem sedmé ve Frymburku.

V téhle oblasti jsem to znal. Právě zde ve Lhotě jsme byli před lety na chatě s Lucií a její rodinou. Dělali jsme tenkrát izolaci ode všech a hlavně výlety. Měl jsem chuť se tu proběhnout, jen kdyby mi za krkem nevisely mraky.

Ten den jsem potkal krtka. Dokonce tři krtky, černé válečky v silnici. Vyvalovali pupíky k nebi a opalovali se již nějakou dobu. Jeden těžko identifikovatelný. Další z nepocestných byl rozcapený, dvou kroužkový holub z domácího chovu, luxusní černohnědý pták, spanile se válející u krajnice a zmije. Té se evidentně nelíbil protivný klacek, co na ni neustále dorážel – řízen mou rukou.

V Bohdalovicích jsem dočepoval vodu. U jakési chaloupky celé osázené střešníma taškama. Před ní na dvorku na lavičce seděla stará ušmudlaná žena krájející si nožem meloun do úst. Nálada jak na fotkách z Ukrajiny. Jí jsem žádal o vodu. Posléze mne přepadly obavy z jedovatosti té vody. Bůh ví, co ta baba doma chlemtá. Nakonec ale vyklubala se tekutina svěží a dobrá, zřejmě nějaký pramen z hor.

Byl to úžasný výjev. Na tom malém prostoru kolem chaloupky, špinavém, se válely tříkolka a koloběžka... stařeně chyběly zuby a pysky krásně žmoulaly červený meloun. Hleděla na mne celou dobu, kdy jsem přicházel. Její chaloupka byla přímo v cestě, v místě, kde se lámala do leva. Když jsem naň promluvil, vypadala, jako když nebude komunikovat. Možná se obávala, že budu chtít peníze? Ale když jsem požádal o vodu a měl dokonce svou lahev, byla plna úsměvu a spěchala ji natočit. Prohodili jsme pár slov a s díky už kráčely mé nohy dále.

Po příchodu do Frymburka obsadila židli již několik hodin přede mnou Lucka. Víno před sebou – kavárna Nautilus. Tu jsme vypili vína pro pohodlí a vyrazili spáti do zastávky na parkovišti. Ježto na horizontu se blýskalo a vůbec se konal světelný rej. Nakonec pouze pršelo.

Noc byla vydatná, ač jsem k ránu nemohl spát pro bolest nohou (dobře jsem se včera vyfedroval). Byl jsem vzhůru, když první kolemjdoucí nakukoval do našeho apartmánu a vypadal vcelku udiveně. Přijel první autobus a první smích patřící nám (vstali jsme kolem 5:15).

A byl to řidič, byl to on, busák.

Naskládáni v zastávce jsme doodpočívali. Lucie vypadala jako balík vyvalených odpadků, pro igelit namotaný v nohou spacáku.

7:32

Vysedáváme na lavičce ne břehu Lipna a snídáme. Já v zastávce pozřel zbytek Vysočiny. Zde Lucka koupila pečivo, kávu a... co? HRNÍČKY.

Tak na toto jsem poulel oči. Povídá mi: "Jdu pro snídani". A přinese kávu, i s hrníčkama! Mmmm... byla jimi okouzlena. Proto se na ně její prsty přilepily – měly takové okaté vzory a vůbec barvy halucinace.

Nu, káva je lstivě bez kofeinu.

To byl fakt podraz.

Tolik drátu není ani v Prátru...

Tahle větička mne napadla ve Větřní u továrny. V jedné lokalitě tam bylo toliko vedení, co mé oko jinde takhle v přírodě nespatřilo. Hlavně to křížení. Tímhle slovním spojením jsem se bavil příležitostně cestou.