Výměna

Toto choré mikro drama je upraveným dílem mých středoškolských let, jehož základem byl návrh na nerealizovanou divadelní (neverbální) miniaturu pro dva hráče s názvem Psychiatrická inverze.

Deset prstů poklepává nervním rytmem do dřevěné desky stolu. Neustále mění tempo nemajíce se čeho chytit. Jeho oči se lesknou, mají nádech odrazu slunce na mořské hladině. Zapadajícího slunce. Alespoň tomu nasvědčují zvlněné rty a pohled na kartičku se svým jménem, pracovní pozicí a logem psychiatrické léčebny. Bílý plášť skrývající modré džíny a kostkovanou košili nosí vždy rozepnutý. A vůbec nejradši by ho sundal, neboť bílou barvu nesnáší. Přijde mu protivně čistá. Radši by na sebe vzal modrý plášť, ten, co ho nosí chlapi na údržbě, skladníci. Modrý... co nevypadá tak čistě, který působí zapadle.

Protichůdný pohyb rukou rozpůlí jmenovku a ta se snáší do odpadkového koše.
"Jen tak dál a skončím stejně", blesklo mu hlavou.
"Nesnáším tuhle práci, tohle pachtění mezi degenama. Hnusí se mi to."
"Vždyť jsi doktor – pomáháš", začal si oponovat.
"Ále, tohle už jsem přestal vnímat. Ne! Já už nevidím ani ten steril čistej."

Zápasí sám se sebou a hledá důvod, proč tuhle práci ještě dělá. Roztěkanou hlavu mne v dlaních. Hladí si trpce svou hřívu. Čelo klesá stále níž, až klepne o desku stolu. Topí se sám v sobě. Vnímá už jen své srdce: tep, tep, tep, ...

Klep, klep, klep.

Ve dveřích se objeví ženská tvář: "Pane doktore, opět přichází akutní stav pacienta na dvojce. Připravím hypnotikum?"
Černé vlasy má sepnuté v drdol. Její mladá a pevná postava na chvíli zastavila jeho vnitřní boj. Je to ta nejkratší chvíle klidu – záblesk pomyšlení na její nahé tělo, které svírá ve slastné křeči.

"A... ano, jistě, hypnotikum", utrousil bezbarvě.
Ženská tvář s klapnutím dveří zmizí.

Prsty mu zajely do vlasů jak vidle do hnoje. Objal svou lebku a snaží se vnutit si pocit neslyšení, nevnímání. Ne, nejde to.
"To je snad profesní deformace – pacient mě potřebuje, doktor pomůže. Ech, příšerný," zachroptí a odkašle si.
"Každýmu bych dal na postel náboj a posloužil všem vizitou s prázdným hladovým revolverem. Každý by měl připravenou tu jednu spásnou pilulku."

Zvedl znavené tělo a přesunul ho do kouta pracovny k umyvadlu. Zrcadlo nad kohoutkem odráží krvavé oči a nad temenem v ciferníku přesně jednu hodinu. Nabírá vodu do dlaní a osvěží tvář hrstmi vody. Přesně tohle mu chybělo – chladná voda pro rozpálenou hlavu. Vychutnává si laskání vody, která mu zatéká do pootevřených úst.

"Pacient čeká", pronese téměř neslyšně a odplivne si.
Zapomene na příjemné opojení a vyráží ven. Kvapem letí bílou chodbou bez oken.  Stropní zářivka u stropu poblikává. Je jak fosforeskující had nabodnutý na dvě rožnící jehly – pomalu vyhasíná, umírá. 
"Hnusná bílá."
Jediný zvuk, co se rozléhá chodbou, je klapot jeho bot a přiškrcené nadávky.

"Nesnáším to... nesnáším", cedí mezi rty a v hlavě mu běží rychlý sled scén: Křečovité kroucení nohou a rukou, tekoucí sliny, injekce, vpich do těla, ze kterého se následně stane klátící se gumová hmota. Hmota s problémem. A ten problém leží na něm.
"Měl bych toho nechat", pronese hlas do kinematografu v hlavě. Sál je prázdný. V řadách sedaček sedí jen on a na plátně se střídají statické obrazy: Bílá místnost, síťové lůžko, ruce prostrčené pletivem, tělo zavěšené jak mučedník. Hromada živé tkáně s problémem.

Na pokoji číslo dvě sedí pacient na posteli. Skrčený, nahrbený, nohy má křížem. Pohupuje tělem a funí do rytmu. Středem zájmu je jeho klín, kde s lehkou agresí, prudkými pohyby jezdí pravou rukou nahoru a dolů. Ve chvíli vzdychu tiskne. Masíruje ukazováček levé ruky. Jeho sevření a svižnost pohybů roste úměrně s narůstající agresí. Hlava se mu plní chtíčem. Pociťuje sevření. Hladina stoupá, levý ukazováček však povoluje ve své topornosti. Jeho dech se zrychluje. Jako lokomotiva při rozjezdu nabírá síly, rázovitě oddechuje a kroutí, leští. Leští svůj střed snažení ve svém klíně. Ukazováček stále klesá. Ruka zrychluje, zpomaluje, kroutí prstem v agónii všemi směry. V tu chvíli ukazováček tuhne a stoupá. Budí radost a pacientovo zklidnění. Ještě chvíle pravidelného hekání a pak se dech zastaví – je klid, prázdno a hvězdy. Hlavu plní zážitek všehomíra, zatímco pěnu zadělanou tryskem pohybů ředí vytékající slina z koutku ochablých úst.

Doktorovy kroky se blíží k cíli – akutní stav na dvojce.
"Doufám, že už to nejnutnější udělala. Nesnáším tyhle zákroky."
Náhle si uvědomil, že si nevzal prášky na uklidnění.
"Kurva", zaklel nad svou neschopností. 
Zpočátku polykal předepsané dávky. Dnes už je to téměř jednou tolik.
"Na hovno, všecko je na hovno!"

Míjí otevřené dveře a pohled na síťová lůžka v přítmí. Naštěstí tam teď nemusí. Běží dál k pacientovi.
"Doufám, že si ten úchyl zas nezlomí ukazováček. Nerad bych ho píchal v síťovce. Tomuhle bych dal kulku na kraj postele hned."
"Degen!", ulevil si do prostoru.

Na to se ozve rána a dveře před ním se rozlétnou do chodby. Na dlaždice se s kotoulem svalil pacient, který v rychlosti zakopl o práh dveří. Spatří doktora a se zachvěním se zvedne na čtyři a kluše na opačnou stranu. Chodbou se nese pleskot jeho rukou o podlahu. Nahý černovlasý pacient, jak poník uhání k temnému konci chodby. Tam, kde umírá další fosforeskující had. 

Doktor zatím zpomalil a dobíhá na místo. Kroky končí u otevřených dveří pokoje a chodba ztichne. Nahlédne dovnitř. Mysl se mu zatemňuje. Doposud mu hlava sršela jak pod proudem. Teď je v šoku, prázdná a bez napětí.

Zvedne injekční stříkačku ze země. Ležela kousek od ruky zdravotní setry. Jeho oči poletují po pokoji, rentgenují nehybné tělo na zemi, její zhmožděný krk.

Bez ducha, jako automat, vyhodnotí situaci a vyrazí na chodbu. Běží, hlavu má pustou. Rozlehlá poušť v jeho lebce však nevysušila smysl pro dokončení lékařského výkonu. Pospíchá do temného koutu chodby, která končí toaletami. Spěchá k blížícímu se pachu sanitární dezinfekce a chlóru.

Zastaví se, aby pomalu nahlédl do místnosti. Aby uviděl skrčence na chladné zemi – v nízkém posezu má roztažené nohy a je zaujat sám sebou. S hluboce upřeným pohledem zírá do svého klína. Na jizvu, která nahradila jeho genitál. Na prázdno...

S chladným kamenným výrazem ve tváři vzhlédne k doktorovi, který již pokleká k němu. V ruce připravenou injekci. Doktorova vyprázdněná hlava přichází se svou zprotivenou rutinou – pustit obsah válce do těla, které se bez boje nevzdá. 

Pacient mrštně srazí nohou doktora k zemi a snaží se ovládnout jeho tělo. Zrcadla nad umyvadly rámují pohledy na křečovitý souboj rukou a nohou. Vzápětí injekční jehla konečně mizí pod kůží. Zajíždí svým otravným sosákem do doktorova stehna. Ozve se řev.

Klubko bojujících končetin se zklidnilo. Doktorovy oči se v záchvěvech točí v sloup, tělo přijímá ochablý stav gumy. Mění se v prázdného gumového panáka v bílém plášti... který z něj pacient s kamennou tváří svléká a halí v něj své nahé tělo.

Pečlivě zapíná knoflíček po knoflíčku. Hladí jejich matné obroučky. Ten poslední zavede jeho pohled k rozkroku a ve tváři se mu mihne toužebný výraz.

Dokonáno. I poslední knoflík našel své místo provlečen dírkou. Čistou bílou dírkou. Chopí se injekce, která ho sužovala, která za ním chodila téměř každým dnem a se zlostí jí mrští do otevřených dveří kabinky.

"Čistá–bílá–čistá" brouká si polohlasem. Bříšky prstů přejíždí po tkanině pláště a s výrazem uspokojení míří k záchodové míse pro zahozené náčiní.

vytvořeno 2005, redigováno 2024, aktualizováno 15. 10. 2024